Kdybyste si mohli jakkoli vyzdobit vlastní činžovní dům, jak byste to pojali? Nechali byste vyvést ve štuku bájné postavy, podobiznu manželky, scény ze starých pověstí, nebo snad z vlastního života? Pohádková zvířátka, auto… a co takhle verše? Nebo citát klasika?
To všechno, a spoustu dalších podivností, v Praze na fasádách najdeme. Kolem roku 1900 byly dekorativní fasády velká móda a díky tomu si dnes na Novém a Starém Městě (ale i v Nuslích, Karlíně, ve Vršovicích a jinde) můžeme číst nápisy pod římsami a dohadovat se, co různé figury a obrazy znamenají. Nápisy jsou často archaicky poučné až legrační veršíky, hesla a průpovídky a ve spojení s obrázky tvoří to, čemu říkáme mluvící architektura.
Na rohu Vodičkovy a Václavského náměstí
Jedním z nejkrásnějších příkladů tzv. mluvící architektury je Wiehlův dům na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. Pozorování jeho výzdoby není snadné, neb stojí na rušné křižovatce a navíc jsou malby a texty vysoko. Ale když budete vědět, co mají oči hledat, půjde to lépe.
Vzhůru hleď!
Celá fasáda je pokrytá ornamenty, obrázky zvířat, andělíčků a dětí s hudebními nástroji, titáni podpírají okenní římsy. V úrovni posledního patra jsou alegorické postavy ctností a dne a noci.
Nositelé příběhu jsou však obrazy v polích mezi okny druhého a třetího patra, které doprovázejí nápisy v kartuších nad nimi.
Obrazy v druhém patře jsou takové leporelo. Navazují na sebe a vyprávějí životní příběh pražského měšťana, obchodnického synka. Co výjev, to klíčová událost jeho života a o patro výš vždy zásadní postava celé situace s komentářem napsaným v kartuši.
Začínáme na fasádě obrácené do Václavského náměstí, zleva doprava.
Cyklus začíná nápisem: „Život – pouť k bohu“. Následuje postava sudičky s novorozencem a nápisem „Baba přede, Bůh jen nitku vede“ a pod ní obraz se scénou křtu.
Druhá je postava studenta s textem „Strom jak zroste, tak stojí“ a pod ním obraz uvedení chlapce k učiteli. Rozeznáme knihu a glóbus, měšec v otcově ruce zřejmě znamená, že vzdělání něco stojí a za učitelem můžete vidět závěs, který poodkrývá, že se vše odehrává v Praze.
Třetí výjev je půvabná dívka s jablkem v ruce: „Máš mne, nedbáš. Ztratíš, poznáš“ a na obraze pod ní se náš hrdina žení.
Na dalším obraze je měšťan s listem „Nám dobře, vám zle“. Velká scéna ukazuje obchodníka při psaní do knihy a malého chlapce s lodičkou.
Lodička je jistě metaforou obchodních cest, prosperity nebo i nejistoty podnikání a také odkaz na nevyzpytatelnost „plavby životem“. Interpretace nápisu „Nám dobře, vám zle“ už je trochu oříšek. V 19. století se v Praze výrazně měnila sociální struktura. Měšťanská třída se rozvíjela a bohatla, zatímco chudší vrstvy žily v těžkých podmínkách. Kritika majetkových rozdílů byla častým tématem v umění, může být, že tento výjev reflektuje dobovou společenskou diskusi o spravedlnosti a ekonomické nerovnosti. Nebo to může znamenat, že se náš měšťan, v potřebě konat dobro, dělí s chudinou o vlastní statky?
Pátý obraz cyklu už musíme hledat za rohem, ve Vodičkově ulici. Vidíme, že hrdinu neminula válečná epizoda. Pod postavou rytíře s heslem „Neobráníš-li, nevyprosíš“ je muž vyznamenávaný králem pravděpodobně za úspěchy při obraně města, věže v pozadí opět potvrzují, že jsme v Praze.
Poslední, šestá scéna, je závěr života. Smrt je zde vyobrazená jako staroslovanská Morana s lukem a šípy. „Proti Mořeně není kořeně“, praví průpovídka. Závěrečný obraz zachycuje spokojeného starce ve společnosti široké rodiny. Toto byl také dobový společenský ideál – plnohodnotný život korunovaný úspěchy v kariéře i práci pro společnost a završený šťastným stářím mezi kupou vnoučat.
Antonín Wiehl…
Antonín Wiehl byl významným architektem konce 19. století, zůstalo nám po něm několik desítek domů v neorenesančním slohu. Byl také českým vlastencem a podporovatelem věd a umění. Zasedal v zastupitelstvu a kromě profese měl i další záliby: archeologii, muzeologii a péči o památky. Vytvořil evidenci památek a vypracoval systém jejich ochrany. S ohledem na jeho angažovanost v péči o památky však působí poněkud zvláštně, že si pro sebe koupil barokní stavebně cenný pivovar na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí, který pak obratem zboural ve prospěch stavby svého vlastního domu.
…a jeho dům
Tento dům si Antonín Wiehl nechal postavit pro sebe. Byla zde od roku 1895 do první republiky slavná kavárna Metropole, ale zároveň tu Wiehl i skutečně bydlel. Měl tu kromě obytných místností i prostory pro své sbírky starožitností. Svůj dům odkázal Akademii věd, která zde má dodnes nakladatelství a knihkupectví Academia.
Asi jste poznali, že autorem kresebných předloh byl v tomto případě Mikoláš Aleš. Ten však nikdy nestál na lešení, trpěl prý závratěmi. Podle jeho kartonů prováděl malby Ladislav Novák. Říkal o sobě, že je největším pražským malířem a měl nejspíše pravdu – měřil dva metry 🙂 Ladislav Novák žil v domě U malíře v sousedství domu U zlaté studně na Malé Straně. Stále ještě je po Praze téměř 140 domů, jejichž fasády maloval on. Úctyhodný výkon.
Přeji hodně zábavy při čtení domovních fasád! A pokud vás to baví a chcete k tomu průvodce, připojte se k některé z tematických vycházek, například „Mluvící fasády a domovní znamení Nového Města“. Ráda vás uvidím.
Radka
