„Na 114 ulicích a placích voda krami a vlnami šplachotíc své rejdy prováděla a 1657 rodin s 7553 osobami příbytek opustiti a jinde ubozí útočiště hledati musili.“
Takto líčí povodeň v roce 1845, která spláchla Prahu i s mostem, páter Václav Krolmus ve své kronice a vypočítává, že se na Starém Městě ocitlo 399 domů z 973 pod vodou, v Židovském městě 260 z 277, na Malé Straně 126 z 528. Bylo to strašné. A nebylo to poprvé ani naposled.
Jestli měla Praha u kolébky sudičky, jedna musela utrousit slovo o velké ničivé vodě, neboť podobnou hrůzu zažívali Pražané odjakživa a opakovaně. Povodeň je dokonce první velkou událostí, která postihla Královské hlavní město Prahu po jeho vzniku v roce 1784! A tato velká povodeň 1784, při které byl pobořen i most, je zajímavá pro celkové širší okolnosti.
Výbuch sopky na Islandu
To bylo tak… Roku 1783 vybuchla na Islandu sopka (dnes se jí říká Laki) a tento výbuch měl dalekosáhlé důsledky. Nejenže umírali lidé tisíce kilometrů daleko od kráteru, ale doslova proměnil celé směřování lidské společnosti.
Erupci a události v jejím okolí popsal protestantský pastor Jon ve svém deníku, který se dochoval, a který je neuvěřitelně sugestivním popisem těžko představitelné katastrofy. Začátkem června se v neobydlené části ostrova rozevřela puklina, dnes víme, že celých 27 km dlouhá, a v ní cca 130 sopečných kráterů, které dlouhých 8 měsíců chrlily bazaltovou lávu, popel, a co je podstatné – také nevídané množství jedovatých sopečných plynů. (Pěkně o tom píše časopis Vesmír). Síra, fluor a chlor zabíjely Islanďany, jejich dobytek i ryby v řekách, kdo nezemřel přímo na otravu, toho zasáhl pozdější hladomor.
Jedovatý mrak a sociální bouře
V atmosféře se vytvořil obrovský žlutohnědý mrak, který se začal šířit nad Evropu. Od Lisabonu přes Prahu až k Moskvě putoval sotva měsíc, roztažený prakticky přes celý kontinent. Lidé cítili štiplavý kouř v očích i v krku, nebylo kam před ním utéci. Usychaly rostliny a úroda na polích, opadávalo listí ze stromů a lidé umírali na respirační nemoci. Panovalo nesnesitelné vedro střídané silnými bouřkami a přívalovými dešti.
Hustý mrak clonil sluneční paprsky tak, že prý bylo možné dívat se na sluneční kotouč pouhým okem a východy a západy slunce byly neobvykle intenzivně zabarvené do oranžova, fialova a ruda, což ukazují i některá dobová výtvarná díla.
Zatímco prach z atmosféry se snesl k zemi během dnů, aerosoly, které se dostaly do troposféry se v ní udržely několik let a způsobily celkové ochlazení na severní polokouli odhadované na 1,3 °C. Po prvním, jedem zamořeném, létě následovala krutá zima.
Netypické počasí způsobilo celosvětové hladomory, které v Evropě katalyzovaly společenské nepokoje vedoucí mj. až revolučním událostem ve Francii roku 1789.
„…nárazy ker a dříví hojně se otřásal most…“
A přímo v Čechách? Zamrzly řeky a v horách se nahromadily obrovské zásoby sněhu, které během jarních tání způsobily katastrofu těžko představitelných rozměrů.
Takto se o tom píše v Kronice královské Prahy: „Dne 27. února 1784 led na Vltavě se lámal a pomalu odcházel; obyvatelstvo se těšilo, že stalo se bez větších škod. Ale o 11. hodině v noci rychle voda vystupovala a po půlnoci již zatopeny byly nižší ulice, přihnal se led z Berounky, až voda vystoupila ke kostelu sv. Jiljí, zaplavila i ulici Platnéřskou a dostoupila ulicí Kaprovou až ke „Špinhausu“, kde trestanci byli až po krk ve vodě. K ránu pak voda dostoupila výše takové, že nikdo se nepamatoval podobné; o šesté hodině nárazy ledových ker a dříví hojně se otřásal most, až pobořil se jeden pilíř a spadla vojenská strážnice, jež od r. 1780 stála na šestém pilíři v 1. jsouc od Starého Města, přičemž zahynuli 4 vojáci a jen pátý se zachránil. A druhého dne padl ještě jeden pilíř. Posud viděti u Křížovníků čáru výšky vody tehdejší. Zato v létě toho roku vody tak bylo málo, že se objevily zbytky pilířů mostu Jitčina. Byl to ovšem též následek toho, že povodní onou byl stržen jez u Nových mlýnů. Most byl opravován do r. 1788 od stavitele Mat. Humla.“
Pak už zbývá jen upřesnit, že povodeň přišla pouhých 14 dní po jiné důležité pražské událostí. 12. února 1784 byl po rok a půl trvajících přípravách vydán dekret císaře Josefa II., kterým došlo ke sjednocení do té doby 4 samostatných pražských měst (Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany) do jednoho správního celku – Královského hlavního města Prahy. Chudáci noví radní! To byl křest ohněm vodou.
Město bylo blízko humanitární katastrofě. Byly zničeny mlýny, odplaveno palivové dříví a navíc následovalo opět velmi horké a suché léto. Na suchém počasí bylo pozitivní, že umožnilo rychlou opravu vodních staveb, vč. mostu.
Když hasiči čistili Vltavu po povodních 2002, nalezli torzo anděla náležející k sousoší svatého Václava, jež roku 1784 také strhla voda. Dokud neměla Vltava nábřeží, měnila se také topografie břehů s každou povodní, někdy opravdu výrazně. Vznikaly a zanikaly ostrovy. Představte si například, že do roku 1784 stála Invalidovna na břehu. Také soutok Berounky a Vltavy byl jinde než je dnes – v roce 1784 byl ještě u Zbraslavi, teprve roku 1797 protrhla ledová zácpa hráze u Lahovic a Berounka si zde našla nové koryto.
Povodeň 1890
S katastrofou měla zkušenost každá generace, předcházet škodám však nebylo v lidských silách. Pak přišel rok 1845 viz úvod a poslední velká voda, která pobořila Karlův most, přitekla 4. září 1890.
Kronika královské Prahy přináší svědectví i o tom, jak se chovali lidé. Je to s námi pořád stejné. Někdo výstrahy podceňoval a ještě i s mokrými kotníky seděl u piva, jiným se nechtělo opouštět domovy ze strachu z rabování (ke kterému opravdu docházelo), a povodňová turistika? No co myslíte?
„Tehdy celý týden pršelo a rozvodněná Vltava v Praze zaplavila Mariánské náměstí, Husovu třídu, ulici Karlovu, Poštovskou (dnešní Karoliny Světlé, pozn.) a boční uličky. Mezi Karlínem a Libní bylo moře. Při práci zachraňovací utonulo 20 zákopníků, jimž potom postaven byl pomník před invalidovnou. Před mostem se nakupily spousty dříví, rozmetaných vorů, klád, trámův a spousty ty narážely na most, až ráno po páté hodině padl pátý a šestý oblouk od břehu staroměstského a brzy potom i osmý. Zničeny byly sochy sv. Ignáce a sv. Frant. Xaverského. Zpráva o tom neštěstí vzbouřila tehdy nejen Prahu, nýbrž i celé království. Kdo jen mohl, spěchal do Prahy, aby na své oči spatřil smutné divadlo.“
Klidné a suché dny přeji.
Radka
Zdroj: Meteorological Bulletin, Libor Elleder, Jan Munzar, EXTRÉMNÍ POVODEŇ NA VLTAVĚ A LABI V ÚNORU 1784
Ruth, František, Kronika královské Prahy a obcí sousedních
