Rudolfínská praha. Život v podhradí

Snad se dožijeme toho, že někdo vyprodukuje ve virtuální realitě procházku Prahou v minulých staletích. Jak ráda bych se prošla městem v každé éře: před husity, v renesanci, baroku, před stavbou nábřeží, před asanací… V každém století – co století? Dvacetiletí! – se něco zajímavého dělo nebo stavělo, u čeho bych chtěla být spolu s tehdejšími Pražany. Také si tak sníte?

Praha v době Rudolfa II.

Kdo by se nechtěl projít rudolfínskou Prahou!? Prahou pověstí a mágů, šémů, rabínů a výmyslů :-), potkat na ulici Keplera, Jesenia, Arcimbolda, Maharala, Kellyho…

Skvělé je, že máme možnost nahlédnout, jak vypadala Praha kolem roku 1600. Perfektní představu o topografii a architektuře císařova sídelního města si můžeme vytvořit z tzv. Sadelerova prospektu. To je veduta (ideální vyobrazení města), která byla vytištěna jako lept v dílně Jiljího Sadelera, dvorního rytce císaře Rudolfa II. Autorem kresebných předloh byl nekonečně trpělivý a pečlivý Filip van den Bossche, dvorní vyšívač. Velikost rytiny (48,3 × 314 cm), její přesnost a množství detailů z ní dělají podklad historických bádání a poklad pro nás, snílky. 

Co bychom tu tak mohli zažít?

Turky by prý Praha porazila… puchem

Koncem 16. století navštívil císařovo sídelní město mj. anglický kavalír, který si pak do deníku poznamenal, cituji volně, že „… Praha je město opevněné dost chatrně, tureckému nájezdu by odolalo stěží. Kdyby se však osmanská vojska přece dostala až sem, dost možná by je přemohl všudypřítomný zápach panující v ulicích.“

Zaklopená kanalizace? Blázníte? Ještě dlouho ne. Splašky se vylévaly do ulic, které až na výjimky nebyly dlážděné. 

Z poloviny 16. století máme zprávy o tom, že malostranští z obecního rozpočtu platili za odklízení bláta kolem kašen denně 4 groše a od jeho nakládání také tolik.

Hygienický standard tedy nebyl valný. Morové epidemie přicházely s různou intenzitou každých pět až deset let a cholera byla tak běžná, že nestála za zvláštní záznamy. Mmch poslední morová epidemie Prahou prošla v letech 1714-15 a vymizení moru v Evropě stále není uspokojivě vysvětleno. Zřejmě však není náhoda, že přibližně od tohoto období se začala prosazovat podpovrchová kanalizace. 

Ulice jak malované

Když si dnes chceme představit pražskou zástavbu kolem roku 1600, musíme si odmyslet baroko. Bylo to jiné, ale neméně krásné. Na Malé Straně, co nejblíže císaři, si nejvýznamnější šlechtici a nejbohatší měšťané stavěli nové paláce a domy. Opatrně – pozor kam šlapete 🙂 – zvedněte oči k fasádám. V 16. století už se staví v renesančním slohu, pro který jsou typické zdobné štíty, arkýře, portály a především sgrafita a malby na fasádách. Dvorní Rudolfův malíř, Bartoloměj Spranger, vyzdobil svůj dům v Ostružnické (dnešní Nerudově) ulici malbami letícího Merkura, na kouli stojící Romy, Herkula a Justicie a tím inspiroval mnohé své sousedy. Zbytky krásných maleb můžeme dodnes obdivovat na domě U tří pštrosů a překrásný byl i blízký dům Lázeň, jak víme z kresby Roelanda Saveryho. Na Zámeckých (tehdy Hradských) schodech nám zůstal palác pánů z Hradce, na Hradčanském náměstí Schwarzenberský palác, ad.

Obyčejná domácnost kolem roku 1600

Jak si představit život běžných měšťanů?

V knize badatele Cyrila Merhouta se můžeme dočíst: „V nábytku a v celé bytové výzdobě převládala barva zelená, i když stěny byly táflované, často však byly pokryty čalouny. Podlaha většinou byla dlaždicová a při návštěvách pohazovala se chvojím, nebo senem nebo květinami. Lustrů v měšťanských domech je za renesance málo, ze stropu visívá papírová, pozlacená kytice.“

V domě musel být bytelný a velký stůl: „Základem bytu, jeho nejposvátnější částí, byl stůl, který nejčastěji býval umístěn v rohu světnice, od poloviny 16. st. uprostřed. Nerozhodla-li poslední vůle jinak, prodával se většinou nábytek novému majiteli i s domem.“

Nejvíce se dozvídáme z inventářů pozůstalostí. Nahlédněme do takového soupisu pozůstalosti po knězi Bartoloměji Cavaliovi z r. 1618, který bydlil na Oujezdě. Opět cituji z knihy Cyrila Merhouta: „Měl ve světnici stolici koženou, 4 židličky, zelenou truhlu. Kožich deršatový, králíky podšitý kalioty soukenný černý, pas hedvábný černý, suknici kněžskou, plášť, 2 klobouky, kožený kalioty bílý, župičku bílou vázanou, pár kožených punčoch, pantofle aksamitový, pár nových střevíců kordovanských, dva kabáty černý ferštatový, kompl. caych s hřebenem a štětkou, knihy theologické 20 ks. V komoře: vobraz Panny Marie, koberec zánovní turecký, koženou truhlici, 8 talířů, 6 mís cínových. V truhlici něco prádla. Před vojáky schoval z jeho majetku Andres Petit: rystunk stříbrný, pozlacený s drahými kameny, 26 tolarů, velký zub z divokého kance v stříbře vsazený, 19 dukátů v zlatohlavovém měšci, různé památné groše, sekrýt zlatý, 2 zlaté prsteny. Býval poslem papežovým k arcibiskupu pražskému od něhož byly některé zlaté dary.“

Nevěděl byste někdo, co byla župička?

Šibenice na náměstí

Na Sadelerově prospektu i jiných dobových vyobrazeních zřetelně vidíme pranýř a šibenici přímo na Malostranském náměstí. Kamenné základy těchto stavbiček, a také kašny, byly nalezeny při budování požární nádrže v roce 1942.

Říkáte si, že by to šibenici slušelo spíš někde za městem? Tak to máte pravdu, tahle šibenice ale měla být na očích. V 16. století se na Malou Stranu přistěhovalo velké množství obyvatel, většinou Vlachů, kteří tu vedli nevázaný život a hojně při pitkách vraždili. Po setmění bylo lepší zůstat doma, pouliční kriminalita jen kvetla. Zvlášť na Malé Straně prý nebylo výjimkou najít ráno na ulici zabitého člověka, někdy i dva či čtyři. Rudolf II. tedy nařídil vystavět šibenici přímo na rynku.

Pojďte se mnou na vycházku renesanční Prahou podle Sadelerova prospektu. Ukážeme si, jak se která místa proměnila, a co naopak zůstalo stejné, podíváte se na město úplně novýma očima. Slibuji spoustu nových objevů a dvě hodinky na čerstvém vzduchu!

Radka

S využitím knihy O Malé Straně, C. Merhout
fotky Sadelerův prospekt