Předestavte si, že jste tak krásní a skrz tu krásu slavní, že si vás přeje mít sám císař. Nařídí vás ve vašich rodných Benátkách zabalit do koberců a opatrně přenést čtyřmi siláky přes Alpy pěšky až do Prahy. Později přestojíte válečná rabování a jiná utrpení, aby vás pak další císař vydražil za jedinou zlatku. Nakonec se ale dočkáte uznání. Spočinete na čestném místě velkolepého paláce cenění jako… jako… Karlštejn!
Takto by to s vámi bylo, byli-li byste obraz Albrechta Dürera Růžencová slavnost.
Co se to tu děje?
Na slavnosti růženců korunují Panna Marie, Ježíšek a sv. Dominik hlavy příchozích věnečky uvitými z růžových květů. Pro věneček si přišli z levé strany papež a zástupci církve, z pravé strany císař Maxmilián a další světské postavy. Miloučcí andělíčci jim poletují nad hlavami, drží zásoby věnečků a věnují se ostatní andělské agendě, stejně jako sličný anděl-loutnista u Mariiných nohou. Ten přiletěl do obrazu z díla slovutného malíře Belliniho, což je od milého Dürera hold jeho umění. Poslední dvě postavy na pravé straně hloučku, výstředně oděný mladík s dlouhými vlasy a jeho přítel v černém baretu, představují přímo A. Dürera a jeho přítele Pirckheimera. Albrecht drží v ruce list papíru s čitelným nápisem, kterým se usvědčuje z autorství.
Kde je moucha aneb Co to vlastně dělá císař?
Ten nejvtipnější detail už ale na obraze chybí, zmizel během staletí při některé z mnoha rekonstrukcí. Původně totiž seděla Panně Marii na koleni moucha. V Dürerově duchu zcela realistická moucha. Moucha tak realistická, že ji měli diváci odhánět. Klam oka prostě. Že tam byla, víme z dobových kopií slavného díla, a jak vypadala, to si zas představujeme podle jiných Dürerových obrazů, na kterých se tentýž žertík dochoval. Albrecht Dürer ostatně nebyl zdaleka první, kdo s mouchou na obraze přišel, ale o tom jindy. Zpět na slavnost: také se vám zdá, že císařovo gesto nespěje k sepětí rukou k prosebné modlitbě, ale spolu s upřeným pohledem spíš předznamenává, co se v příští vteřině stane s mouchou?
Příběh obrazu
Růžencové slavnosti bylo právě sto let, když se vydala z oltáře kostela německých kupců v Benátkách na cestu do Prahy, odkud za ni excentrický milovník umění – císař Rudolf II. – zaplatil pohádkových 900 zlatých. Dorazila v nedobré kondici, za což mohlo nejvíce křehké, netrvanlivé topolové dřevo, které tvořilo podklad malby. Naštěstí v té době už existovaly věrné kopie. Další štěstí spočívalo v tom, že nám díky poškození zůstala v Praze i po švédském rabování za 30leté války a nezdála se dost atraktivní ani Habsburkům, kteří si lepší kousky z Rudolfových sbírek nechávali převézt do Vídně.
Císař tomu nasadil korunu
Aniž bychom snižovali jiné jeho zásluhy, přiznejme – neměli jsme v dějinách na trůně většího ignoranta umění, než byl Josef II. Neměl k uměleckým pokladům naprosto žádný vztah, s lehkým srdcem nařídil v rámci rušení klášterů rozprášit archiválie, umělecké předměty, monstrance, obrazy, sochy, knihy… Rozprodat a vytvořit fond k financování jiných výdajů. Myslel to dobře, ale dopadlo to, ehm, jako vždycky. Velké množství uměleckých děl se ocitlo na trhu v jediné chvíli a když zůstaneme u našeho obrazu – jeho cena v dražbě začínala na jedné zlatce. Z majetku dvorního rady a vrchního poštovního inspektora Ignatze Georga Fillbauma se však Růžencová slavnost záhy dostala do majetku premonstrátů ve Strahovském klášteře. Když se o 140 let později, v roce 1928, začalo jednat o jejím prodeji státu, ceněna byla na 15 milionů korun!
Trochu se to zauzlilo
Československý stát za obraz zaplatil částečně pozemky v Kynžvartu zabavenými v rámci pozemkové reformy rodině Metternichů. Ty se však staly v roce 1938 částí odstoupeného pohraničí a ani další sjednané platby neproběhly, jak měly. Obraz se z galerie Společnosti vlasteneckých přátel umění tedy vrátil zpět do Strahovského kláštera, aby jej však v roce 1950 Stb v rámci „akce K“ věnovala všemu lidu. Naštěstí tehdy reprezentovanému Národní galerií, odbornou institucí, která věnovala Růžencové slavnosti takovou péči, jakou potřebovala. V rámci restitucí v roce 1990 premonstráti požadovali navrácení obrazu, soud jim ovšem nevyhověl. Koho by zajímaly podrobnosti, vygooglí je jako „kauza Kynžvart“.
Růžencová radost je tu pro každého
Dnes obraz visí v Národní galerii v Praze na Hradčanském náměstí ve Schwarzenberském paláci v expozici „Staří mistři“ a nebývá před ním kupodivu žádná tlačenice. Kupodivu proto, že je opravdu krásný, a to nejen pro zasvěcené milovníky umění, ale i pro naprosté laiky. Má nádherné živé barvy s převahou modrých a růžových tónů, vyniká barevnými přechody a nuancemi. Preciznost kresby, pro Dürera typická, dovoluje dobře se zorientovat, kdo je tady kdo a hledat mezi figurami děj a jinotaje, viz zmíněná epizoda s mouchou. Zkuste třeba uhodnout, co za město se rýsuje v pozadí?
A stojí to za tu cestu? Stojí. Protože když tohle všechno vidíte, stane se vám takový zvláštní pocit potěšeného úžasu a vnitřního tetelení. Radost se tomu říká, myslím.
Radka
váš průvodce Prahou
Pojďte se mnou na některou z vycházek,
třeba bloudit rudolfinskou Prahou podle Sadelerova prospektu.
