Kostel sv. Jakuba Většího v Malé Štupartské na Starém Městě stojí za vaši pozornost, i kdyby vás baroko nebavilo a turisté příliš obtěžovali.
Odjakživa se sem chodí na varhanní koncerty, neboť místní nástroj z počátku 18. století je se čtyřmi manuály, 91 rejstříky a 8 277 píšťalami největším nástrojem svého druhu u nás. *) Kromě varhan a nádherné barokní výzdoby je místním tahákem také jedna morbidní raritka – useknutá ruka zloděje, která se pro výstrahu houpe už 200 let v zádveří. Ta už je ovšem tak známá, že o ní psali i v Mateřídoušce.
My se koukneme na jiný horor, který se tu odehrál.
Kostel se stal dějištěm děsné události, která se týká jednoho z nejvýznamnějších českých šlechticů, Jana Václava Vratislava z Mitrovic (1670-1712). Jeho život byl dobrodružný a naplněný velkolepou kariérou. Kdo by na začátku 18. století tušil, že největší drama prožije po smrti? 🙂
Život a smrt významného politika
V základech úspěchu Jana Václava stálo mj. právnické vzdělání, příslušnost k významnému šlechtickému rodu a loajalita k Habsburkům. Byl nejvyšším zemským sudím, diplomatem v Londýně a Haagu, později císařovým poradcem pro zahraniční záležitosti, nakonec českým kancléřem a úplně nakonec nejvyšším kancléřem! Smrt jej zastihla 43letého na vrcholu kariéry ve Vídni roku 1712 a za její příčinu byla tehdejšími felčary určena vodnatelnost.
Co že to bylo za neduh? Jako vodnatelnost se dodnes označuje stav, kdy dochází k zadržování vody v těle, a to poté nadměrně otéká, postižený může upadnout do komatu. Tehdejší diagnostické možnosti nemohly odhalit příčinu, ale bývá to onemocnění jater, nebo srdce.
Tělo Jana Václava Vratislava z Mitrovic bylo převezeno do Prahy, aby ten mohl být s veškerými poctami odpovídajícími úřadu nejvyššího kancléře pohřben na čestném místě – v kostele sv. Jakuba. Má se zato, že cesta a uložení ostatků do krypty pod podlahou kostela trvaly přibližně 14 dní. 14 dní! Tím divnější je to, co se stalo potom!
Nejkrásnější z pražských náhrobků
Na Jana Václava nám nikdy nedá zapomenout překrásný náhrobek (je to vlastně kenotaf, tzn. sarkofág, ve kterém nejsou ostatky), který ho v kostele připomíná. Jeho blízký přítel, princ Evžen Savojský, pro něho objednal návrh kenotafu u tehdejšího nejvýznamnějšího vídeňského architekta – Bernarda Fischera z Erlachu. V Praze na místě jej podle návrhů zhotovil jiný velikán barokního sochařství – Ferdinand Maxmilián Brokoff. Dílo je bílé, jako by bylo z mramoru. Je však vytvořeno z pískovce se speciální křídovou lakovanou povrchovou úpravou. Pět postav zde tvoří následující scénu: kancléř umírá v náručí Slávy, při sobě knihu a kříž. Za hlavou mu pláče alegorie Vědy. Bůh Času drží přesýpací hodiny a dnes už mu chybí kosa, kterou prý také míval. Fáma píše na náhrobek osobní šlechticova data, na zádech trubku, až všechno dopíše, tak to vytroubí.
Může strašit v kostele?
Uložením těla do hrobky pod podlahou kostela, zaklopením těžkého kamene a velkolepou ceremonií pozůstalých by mohl příběh skončit, ale osud měl jiný plán.
Po několika dnech lidé začali slýchat z hrobky podivné zvuky. Všem bylo nad slunce jasné, že o duši zesnulého kancléře zápasí Bůh s Ďáblem. Mnozí se za jeho duši v kostele modlili.
Bylo to potřeba.
Nezbývá, než zemřít
Když byla hrobka po letech u příležitosti dalšího rodinného pohřbu otevřena, čekal přihlížející šok. Kancléřova rakev byla rozbitá a jeho tělo leželo mimo ni, v poloze, která nasvědčovala zoufalému pokusu dostat se z krypty ven. Bylo zjevné, že se Jan Václav v rakvi probral k životu a zjistil, že byl pohřben zaživa. Dostat se z rakve se mu podařilo, ale nadzdvihnout těžký kámen u vchodu do krypty nemohl dokázat. Křičel a volal o pomoc, ale záchranu si nepřivolal.
Nezbylo, než skutečně zemřít.
Tafefobie
Závěrem by se hodila utěšující slova o tom, že to byla ojedinělá příhoda a jiné podobné v dějinách nemáme.
Hm. Ne, nebyla ojedinělá a podobné máme. Strach z pohřbení zaživa (tafefobie) byl v 18. a 19. století ve společnosti dokonce tak rozšířené téma, že se promítal i do testamentů. Šlechtici a především šlechtičny si vymiňovali jak má být s jejich těly po smrti zacházeno, aby nedošlo k uložení do hrobu omylem.
Tak například hraběnka Sophie Mensdorff-Pouilly si přála být ponechána nepochována ve volném prostoru, doslova uvedla zahradní domek, celých osm dní, v zimě přikrytá kabátem, jako by odjížděla na poslední cestu.
Rodinná tradice Des Fours Walderode byla nechat se pohřbít s dýkou zabodnutou v hrudi.
A konečně Eleonora Žofie ze Schwarzenbergu ve své poslední vůli z r. 1842 nařídila, aby byla po smrti ponechána v otevřené rakvi, dokud se neprojeví známky tělesného rozkladu. Zároveň upozornila své blízké na tíhu odpovědnosti, kdyby ji uložili do hrobky zaživa.
Pro tafefobily měly podnikavé pohřební služby už tenkrát speciální nabídky. Například zvoneček na náhrobním kameni přivázaný provázkem k prstu nebožtíka. Provázek vedl do země škvírou skrz rakev. Kdo se vzbudil, tak si jednoduše zazvonil.
Bylo by zajímavé vědět, kolikrát se to stalo.
A do kostela sv. Jakuba Většího se nebojte, nikdo další, kdo by se chtěl dostat ven, už tam není.
Jiné (pravdivé) příběhy vám ráda převyprávím na některé z vycházek, třeba Labyrintem Starého Města.
*) Svatojakubské varhany původně z roku 1705 z dílny českého varhanáře Abrahama Starcka z Lokte jsou aktuálně na hranici své životnosti. V brzké době bude nutná jejich celková rekonstrukce a víte, co to dneska stojí…
Asi 50 a šest nul. V korunách. Můžete-li, přispějte bratrům minoritům, tolik peněz by bez sbírky dohromady nedali. Všechny informace najdete na stránkách sanctijacobiorganum.com . Pámbuzaplať.
Děkuji, že jste dočetli až sem.
Radka
Zdroje: Mgr. Václav Grubhoffer: Nemoci, smrt a pohřby v životních strategiích Schwarzenbergů (1732–1914)
Václav Grubhoffer: Zdánlivá smrt: Noční můra osvícenské Evropy
Vyobrazení:
Autor: M. Bernigeroth, volné dílo
Autor: Karel Bellmann (1820-1893) – Oskar Pollak: Johann und Ferdinand Maxmilian Brokoff, J.G.Calve : Prag, 1910, volné dílo
barevný kenotaf: Autor: Anton Fedorenko, vlastní dílo
